Devět měsíců nosila moje žena Brooklyn našeho chlapečka. A devět měsíců jsme žili na místě mezi nadějí a zlomeným srdcem. Na začátku těhotenství jsme se dozvěděli, že něco je strašně špatně. Kolem tří až čtyř měsíců nám lékaři řekli, že náš syn má těžký hydrocefalus – tekutinu hromadící se v mozku tak rychle, že to všechno odsunulo stranou. Dříve tomu říkali "voda na mozku", ale jednoduchost názvu skutečnost nezmírnila. Nakonec nás odkázali do dětské nemocnice v Cincinnati, kde se s námi setkali někteří z nejlepších fetálních specialistů v zemi. A dali nám ten druh zprávy, kterou žádný rodič není nikdy připraven slyšet. Jeho stav byl tak vážný, tak extrémní, že přestali měřit. Nemělo to smysl, říkali. Snímky z magnetické rezonance byly zničující. Bylo nám řečeno, že existuje více než 90% šance, že náš syn: • Zemřít krátce po narození, nebo Přežít s tak hlubokým kognitivním narušením, že život – skutečný život – by nebyl možný. Seděli jsme na schůzkách, které by žádný rodič nikdy neměl prosedět. Rozhovory o dýchacích trubicích. O tom, jak dlouho zkoušet. V tu chvíli se možná budeme muset rozhodnout, zda ho necháme jít. Brooklyn se přestěhoval do Cincinnati, aby byl blízko nemocnice. Jezdila jsem tam a zpět – pracovala, starala se o naše dcery Sophii a Lily a snažila se udržet náš domov v chodu, zatímco náš svět měl pocit, že se rozpadá. Pak přišel 8. červenec. Pouhých 15 minut před císařským řezem v Brooklynu jsme znovu seděli s lékaři a diskutovali o tom, kdy – ne jestli – možná budeme muset odpojit podporu životních funkcí a nechat našeho syna jít do nebe. Nemám slov pro tento druh bolesti. A pak – Charlie Edward Schnarr vstoupil na tento svět s pláčem. Silný, hlasitý, vzdorný výkřik. Nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Zůstal na JIP až do včerejška... A teď jsme doma. Dohromady. Držím ho. Milovat ho. Sledoval ho, jak dýchá. Sledovat ho naživo. Má mírné zvětšení komor, na které budeme dávat pozor – ale jinak?...